Skip navigation

Portal into a Timeless World

Article

Baroque travels of czech pilgrims to the upper Hungarian Šaštín

3. 12. 2013

Specifications

Keywords

Sep

Folk belief and religion

Geographical area

Sep

Senica

MapSepShow on map

Among the frequently visited Marian sites of pilgrimage was also the town of Šaštín in Slovakia which was a destination for processions from the Czech, Moravian-Silesian territory soon after 1732. One of the motivating incentives for undertaking pilgrimages was the fact that the pieta of Šaštín’s Seven Sorrows of the Virgin was considered the Madonna that worked miracles. After all, there is plenty of evidence to support this in the form of manuscripts and printed miracle books dating back to 1732–1794.

Panna Marie, matka Ježíše Krista zaujímala v českých zemích v pobělohorském období specifické postavení. Jako matku Spasitele ji pokládalo za nejmocnější a nejvlivnější ochránkyni a přímluvkyni u Ježíše Krista i Boha Otce společenství věřících od nejvyšších církevních hodnostářů až po nejširší lidové vrstvy. Kult Panny Marie nabyl v rakouském soustátí výsadní postavení a spolu s uctívaným světcem sv. Janem Nepomuckým se stal součástí oficiální katolické zbožnosti, tzv. Pietas Austriaca. Mariánská poutní tradice se oživovala v místech, které přečkaly dramatické události husitského období a protestantské reformace, avšak zakládány byly i svatyně nové, ať již soukromými donátory z řad šlechty a duchovenstva, tak i díky aktivitám jednotlivých řádů, bratrstev a obyvatel lokálních společenství. Postupem doby se na území každé diecéze nalézalo několik poutních míst lokálního, regionálního a zemského významu, v ojedinělých případech i nadnárodního věhlasu, jako tomu bylo v případě Svaté Hory u Příbrami.

V českých zemích, podobně jako v celé Evropě, převládala poutní místa zasvěcená Panně Marii a pašijím Kristovým, méně četná byla místa svatoanenská i trojiční a také poutní místa zasvěcená 14 svatým pomocníkům, Andělu Strážnému, českým zemským patronům, zemědělským patronům (sv. Isidor, sv. Linhart) či k dalším ochranným světcům (např. sv. Antonínu Paduánskému a sv. Liboriovi). Vedle středověkých soch a obrazů domácího původu se v českých zemích vyskytovala celá řada milostných vyobrazení importovaných. Přiváželi je duchovní či šlechtici z celé Evropy. Nejvíce byla rozšířena devoční kopie Panny Marie Pomocné (Pasovské), řada importů pocházela z Itálie (např. Panna Marie Loretánská, Panna Marie Klatovská – tj. kopie z Valle di Vegezzo, Panna Maria Sněžná aj.). Reprodukovány byly celé stavby, jak víme z mnohých multiplikací italské Santa Casa (např. Loreta na Hradčanech, Římov, Mikulov), kaple ze švýcarského Einsiedelnu (např. Ostrov nad Ohří, Radíč), kostela v bavorském Altöttingu (např. Nová Včelnice) či svatyně z Mariazellu (např. Chlum u Třeboně). Ovšem čeští poutníci putovali v období baroka i za hranice země. Hojně jimi byla navštěvována slavná poutní místa v rámci rakouského soustátí – hornouherský (slovenský) Šaštín, Marianku, rakouské Mariazell, Sonntagberg, Maria Taferl, Maria Dreieichen nebo kladské Vambeřice. Mimo jeho rámec se jednalo především o polskou Čenstochovou, Piekary, Zebrzydovice, bavorský Pasov, Altötting, Dorfen či poutní místa na samých bavorsko-českých hranicích, k jakým patřily Neukirchen bei hl. Blut nebo Kreuzberg. Stranou nezůstávalo ani italské Loreto či centrum evropského poutnictví – Řím.

Věhlas těchto poutních míst podporovaly vedle tištěné poutní produkce (např. devoční grafika, kramářské tisky, tištěné historie poutních míst, mariánské atlasy aj.) i legendy o milostných vyobrazeních, informujících o jejich zázračné, především však léčivé moci, kterou disponovaly. Tato zázračná vyslyšení byla v podobě svědeckých zápisů evidována správci poutních míst v tzv. knihách zázraků, jejichž pomocí zvyšovali prestiž dané poutní lokality v nabízené síti poutních míst. Jinak tomu nebylo ani v případě hornouherského (slovenského) Šaštína.

Pro zmapování pozdně barokní poutní tradice z českých zemí do hornouherského Šaštína se ukázal jako velmi prospěšný také úřední seznam procesí olomoucké diecéze z roku 1771. Tento soupis vznikl jako reakce na císařské nařízení z roku 1771, které přikazovalo provést evidenci všech poutí a procesí organizovaných v olomoucké diecézi. Výsledným produktem císařského reskriptu se stal písemný materiál, který podchycoval daný stav na základě došlých odpovědí z 59 děkanátů. Shromážděné údaje pak byly formou tabulky sumarizovány a rozčleněny do několika kolonek, které obsahovaly jak název děkanátu a farnosti, výchozí a cílové místo pouti nebo procesí, svátek, k němuž se tyto festivity vztahovaly, tak i údaje o vzdálenosti.

Budeme-li konkrétnější, pak obraz barokní peregrinace z Moravy a Slezska k Pietě Šaštínské vypadal následovně. Hlavní sezona šaštínských poutí začínala podle uváděných svátků v květnu, obvykle na svátek sv. Filipa a Jakuba (1.5.), pokračovala v následujících třech měsících a kulminovala na konci září. Z hlediska četnosti probíhal poutní rádius v několika vlnách. Vrcholky přelomu jara a léta se vázaly kromě již výše zmíněného svátku sv. Filipa a Jakuba (1. 5.), hlavně na slavnost Nejsvětější Trojice, Nanebevstoupení Páně a na svátek sv. Anny (26. 7.). S koncem září příliv poutních průvodů z moravsko-slezského pomezí významně narůstal, přičemž jeden z posledních termínů, kdy sem přicházely ještě zástupy poutníků, představoval svátek sv. Matouše (21. 9.), sv. Václava (28. 9.) nebo sv. Michala (29. 9.). Zvýšený nárůst poutníků byl také registrován o velkých agrárních festivitách, k jakým náležely mariánské svátky – Navštívení Panny Marie (2. 7.) a Narození Panny Marie (8. 9.). Z celkového počtu 33 evidovaných lokalit, které dokladovaly organizování poutí do Šaštína, bylo v případě devíti záznamů uvedeno jenom „comodo tempore“.

Pozornost byla věnována také tomu, zda zbožnou cestu podnikali poutníci samostatně či s knězem. V souvislosti se šaštínskými poutěmi byly zaregistrovány pouze dva případy, kdy byla poutní procesí doprovázena knězem. Jednalo se o města Frýdek-Místek a Hodonín. V případě některých lokalit získáváme počáteční rok s konkrétním termínem, od kterého lze datovat jejich pravidelné návštěvy šaštínského poutního místa. Jako jeden příklad za všechny můžeme uvést Mořkov, u něhož nejstarší záznam pochází z roku 1738. Samotná poutní cesta se pak uskutečnila na svátek sv. Filipa a Jakuba.

Známé jsou i konkrétní důvody, proč se tyto poutě vykonávaly. Nejčastěji se jednalo o záslibné poutě z důvodu poděkování za získání ochrany města před morem, jako tomu bylo v případě Frýdku-Místku. Odtud se první votivní pouť vypravila v roce 1716, a to na svátek Narození Panny Marie.

V jednom záznamu nechyběly údaje o vzniklých vydáních během putování k Panně Marii Šaštínské. Týkalo se to lokality Hodonín, kdy celkové náklady na finanční pokrytí poutní cesty městského společenství činily 16 fl. a 43 krejcarů.

Posledním tématickým okruhem je otázka geografického rozložení lokalit, odkud byly vypravovány poutní průvody do šaštínského chrámu. V rámci 59 evidovaných děkanátů olomoucké diecéze bylo toto mariánské poutní místo zmíněno jako cílové ve 14 z nich, přičemž největší zastoupení měly děkanáty mikulovský, hosterlický, lomnický, milotický, olomoucký, uherskobrodský či znojemský.

Jednotlivé lokality je možné rozdělit do několika skupin, a to podle vzdálenosti, která poutníky dělila od jejich cíle, a tím také podle času, který strávili na cestě mimo svůj domov. První skupina zahrnovala lokality farností, které se nalézaly v bezprostřední blízkosti poutního místa a jejich časová vzdálenost od šaštínského chrámu se pohybovala v rozmezí od dvou až pěti hodin. Poutníci, kteří překonávali ještě větší úsek cesty, potřebovali k jejímu zdolání šest až deset hodin. Avšak z nejvzdálenějších míst se putovalo dvanáct až patnáct hodin.

Markéta Holubová

Literatura:

  • VOCELKA, K.: Habsburská zbožnost a lidová zbožnost (K mnohovrstevnatosti vztahů mezi elitní a lidovou kulturou). Folia Historica Bohemica (dále jen FHB) 18, 1997, s. 225–239.

  • DUCREUX, M. E.: Několik úvah o barokní zbožnosti a o rekatolizaci Čech. FHB 22, 2006, s. 143–177.

  • ZEMEK, P.: Reformace, protireformace a rozvinutí protireformačního katolictví v Uherském Brodě – křesťanská víra v proměnách času. Uherský Brod, Muzeum J. A. Komenského 2006, s. 357–408.

  • ROYT, J.: Obraz a kult v Čechách 17. a 18. století. Praha, Karolinum 1999, s. 244–280.

  • HOLUBOVÁ, M.: Votivní dary ve světle barokních knih zázraků. In: Tarcalová, L. [ed.]: Dary a obdarování, Uherské Hradiště 2007, s. 147.

  • HOLUBOVÁ, M. – BAHENSKÝ, F. (ed.) – WOITSCH, J. (ed.): Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska. VI. Okruhy kultů poutních madon jezuitského řádu. Praha 2009, s. 57–58.

Poutní okruh Šaštín

The correctness of the information above is guaranteed by the ETNOFOLK Portal.