Skip navigation

Portal into a Timeless World

Article

History of slovakian pilgrimage place Šaštín and Šaštíns´ collections of miracles

3. 12. 2013

Specifications

Keywords

Sep

Folk belief and religion

Geographical area

Sep

Senica

MapSepShow on map

The origine of basilica comes from 1736, when monks of st. Paul - paulines builded the church, which was designed by Matej Vepi. Today is monastery under the administration of the Salesian Order. Permission to adorate of the statue of Seven Sorrows of the Virgin from 1564 gave archbishop Imrich Esterházy in the year 1732. The official list of processions of the Olomouc diocese of 1771 turned out to be beneficial for mapping out the late Baroque tradition from the Czech lands to upper Hungarian Šaštín. This list appeared in response to the Imperial Ordinance of 1771 which laid down that records should be kept of all pilgrimages and processions organised in the Olomouc diocese. The resulting product of the imperial rescript became written material which recorded the situation based on the answers received from 59 deaneries. The collected data showed which deaneries and parishes pilgrimages were made from to Šaštín, to which feasts these pilgrimages applied, and they also recorded information about the distances.

Počátek kultu Madony Šaštínské je vázán k události z roku 1564, kdy Angelika Bakičová, manželka hraběte Imricha Czobora, majitele šaštínského panství nechala zhotovit sochu Panny Marie Sedmibolestné jako poděkování za vyslyšení prosby v otázce rodinného strádání. Na místě, kde se událost odehrála, byla postavena trojhranná kaple, kam byla plastika umístěna. Podle tradice se první, nevšední úkazy a zázračná vzhlédnutí začala objevovat po roce 1710. Vzhledem k tomu, že počet zázračných uzdravení neustále vzrůstal, zřídil ostřihomský arcibiskup Imrich Eszterházy na základě ustanovení tridentského koncilu v roce 1732 vyšetřovací komisi v čele s ostřihomským kanovníkem Jiřím Agnelym, šaštínským rodákem. Na základě výsledků šetření byla socha 10. listopadu 1732 prohlášena za zázračnou. Nedlouho po vyhlášení mariánského poutního místa, přesněji 2. dubna 1733 byla Šaštínská Pieta svěřena do péče paulínského řádu, který zde v krátké době vybudoval poutní chrám s klášterem.

Postupem doby se ze Šaštína stalo hojně vyhledávané mariánské poutní místo, které si udržovalo multietnický charakter. Náhled na to, v jaké podobě probíhala putování z českých zemí ve 2. polovině 18. století, nám poskytly jednak rukopisné a tištěné sbírky šaštínských zázraků, tak i prameny úřední povahy.

Kromě duchovní pastorace prováděli paulíni hned od samého počátku pravidelnou evidenci šaštínských zázraků, což dokazují i tři dochované rukopisné knihy zázraků z let 1732–1794. Pro zvýšení věhlasu a propagace nově vzniklého mariánského poutního místa byla zázračná vzhlédnutí zveřejněna i tiskem, a to ve čtyřech jazykových mutacích – v roce 1746 vyšla latinsky, v roce 1750 německy a v roce 1751 maďarsky i slovakizovanou češtinou. Když vynecháme dobovou univerzálnost latinského jazyka, pak zbývající jazykové verze tisků přesně korespondovaly s etnickým složením poutníků, kteří sem pravidelně docházeli. Všechny tisky zachycovaly události z let 1732–1735. Předmětem našeho srovnávacího zájmu se proto stal rukopisný soupis šaštínských zázraků z let 1732–1735 obsahující 726 zápisů a tištěné sbírky zázračných vyslyšení v latinské jazykové mutaci a slovakizované češtině, jež však prošly před zveřejněním zřejmě důkladným selektivním výběrem, neboť z téhož období evidovaly pouze 512 záznamů.

Evidenci zázračného vyslyšení znamenala přímá výpověď před duchovním na poutním místě, kterou poskytovali samotní vyslyšení, anebo o nich vypovídali blízcí příbuzní, přátelé i důvěryhodní svědkové události. Šaštínské zápisy o udělených milostech, ať již v psané či tištěné podobě, podchycovaly jméno a příjmení aktéra, pokud šlo o ženu bylo doplněno jméno manžela, v případě uzdravení dítěte byla zpravidla uvedena jména obou rodičů. Dále byla zaznamenána národnost, lokalita, způsob vyslyšení i forma votivního daru.

Etnické zastoupení prosebníků z jednotlivých zemí bylo v tomto poměru – Slováků 37,7%, Maďarů 20,5%, poutníků z rakouských zemí 16,6%, Bavorů 1% a vyslyšených z českých zemí čítalo 24,2%, kteří tak tvořili druhou nejpočetnější etnickou skupinu v  evidenci všech došlých poutníků. Celkově tak bylo podchyceno 52 lokalit z Čech, Moravy a Slezska (viz mapa). Z pohledu měsíční frekvence návštěv českých poutníků v Šaštíně je patrné, že sem přicházely především až ve druhé polovině roku, a to v  květnu a o jarních a letních měsících, méně pak přes podzim a zimu, tedy od listopadu do dubna. Zřejmá byla snaha vyhnout se těžkostem, hlavně špatným klimatickým podmínkám, které by poutníkům nastaly, kdyby se vydali na cestu v zimním čase. Složení českých prosebníků bylo následující – 43% muži, 39% ženy a 18% děti.

Vzhledem k boží všemohoucnosti a milosrdenství bylo možné zázrak očekávat; jistotu však prosebník neměl nikdy. To zda bude vyslyšen, záleželo jen na boží vůli. Tuto skutečnost brali někteří věřící na vědomí a dokázali se smířit i s tím, že jejich prosba nebude naplněna. Mnozí se však nevzdávali a hledali řešení svého problému na dalších poutních místech. Jestliže prosebníkovi jedno poutní místo nepomohlo, zaměřil svou pozornost na jiné posvátné místo. Mariánský ctitel se nerozpakoval obcházet poutní místa a zkoušet přímluvnou moc nejrůznějších milostných vyobrazení. Všemi zkoumanými výpověďmi se proto nese hluboké přesvědčení o absolutním odevzdání se člověka do vůle boží, a to v dobrém i ve zlém. Bůh mohl projevit svou nekonečnou dobrotu, pokud byl uprošen. A právě tato snaha, v našem případě tedy sebeodevzdání se do „vůle“ Šaštínské Piety, bylo chápáno jako výsostná forma léčebné terapie.

Z tohoto úhlu pohledu pak šaštínská svatyně představovala cílové poutní místo, jako to ztvrzuje i tento záznam: „Barbora pak Moravanka z Hroznu, na krku a ramenách ohyzdnýma vředy, jakožto nějakými kulami přikrytá byla. Což tato ubohá nedělala, aby ty jizvy a rány zahnati mohla, prostředky a léky rozmnožovala, slibmi se zavazovala, v Moravě od dávna od pobožnosti vznešené Svaté místa navštěvovala, však předce žádosti své dost učiniti nemohla; půltřetího již léta v tomto neštěstí postavená, všechno své utočiště v Šaštínské Matičce složila; tam tedy došla, tam veliku náději bolestné udy z mariánské lampy máslem namazala, a tak ty smutné znamení, velikým svým podivením devátého července [1734] otřela.“

Prosebníci žádali o pomoc Pannu Marii Šaštínskou v nejrůznějších záležitostech, které přinášel každodenní život. Nejvíce proseb se jednoznačně týkalo zdravotních problémů dětí i dospělých, za nimiž v pomyslném žebříčku následovaly prosby o poskytnutí ochrany v nebezpečných situacích. Takže i cestování a pobyt mimo domov znamenaly pro člověka možný zdroj všestranného ohrožení. Budeme-li konkrétnější pak šaštínské zápisy popisovaly zázračná vzhlednutí, která se týkala velkou většinou tělesných a zřídka i psychických uzdravení. Z tělesných onemocnění se často vyskytovala padoucnice, vodnatelnost, ztráta zraku, sluchu nebo řeči, vředy, vysoké horečky, pravidelně evidovány byly také problémy spojené s pohybovým aparátem či s revmatickými onemocněními.

Život dítěte ohrožovaly těžké porody, četné nemoci, úrazy a nehody. Pro záchranu potomků se rodiče snažili udělat vše, co bylo v jejich silách. Citový vztah k dětem, a to i k velmi malým, rozhodně nebyl odtažitý a bez citu, což se zřetelně odráželo v celé řadě zdejších svědectví. I muži projevovali vřelou účast se svými ohroženými dětmi, a to bez rozdílu, zda se jednalo o chlapce či děvče: „Petra také Vodičky Vyškovského obyvatele z Moravy, okolo osm let mající dcéru Barbara, […], když ji špatným způsobem rak nos tráviti začal. Otec aby z toho nebezpečenství dceru osvobodil, všeliké lékařství vyhledával, však ale neštěstí ne jen neustupuje, nýbrž dále rozvléká. Což vidice, litost nad ní mající tatík, s velkou důvěrností Šaštínské Panně svu Pannenku obětoval, ji na pomoc vzýval, a po nějaké chvíli, kostečka na způsob stříbrného grosse z nosa vypadla, a děvečka šťastně jest uzdravená. Aby tedy vděčnost laskavé Matce prokázal, kostečku ve stříbře zapravenu do Šaštína přinesl, a co se přihodilo, Srpna měsýce [1733] věrně vyjevil.

Mariánští ctitelé se mohli na pomoc nebeské Divotvůrkyně spolehnout i ve zcela světských starostech. Zdá se však, že v záležitostech „všedního dne“ se vzhledem k menší frekvenci podobných zápisů pravděpodobně obraceli i jinam. Pokud se však jednalo o situaci, jež ohrožovala zdraví nebo přímo život prosebníka (nemoci, úrazy, nehody), bylo zřejmě na místě požádat o pomoc Matku Šaštínskou, Královnu všech svatých.

Samotné uzdravení nebo ochrana v nebezpečných situacích byly chápány jako milost, jež vyžadovaly děkovný akt ze strany prosebníka-ctitele. Specifickým typem projevů díků za prokázaná dobrodiní bylo předávání votivních darů, a to ve formě duchovní nebo hmotné, často i ve vzájemné kombinaci. Poměrně hojná kumulace vot byla zřejmou snahou dárce důstojným způsobem deklarovat získanou svatou milost.

Nahlédneme-li do jednotlivých záznamů, nacházíme mezi poměrně častými ex voty stříbrné či voskové napodobeniny lidských postav mužů, žen, dětí, eventuelně rodičů s dětmi, které byly zástupným symbolem osob prosebníků, přinášeným uctívané Madoně jako identifikační obětina. Podobně modely, obvykle zmenšeniny jednotlivých částí a orgánů lidského těla (např. ruce, nohy, oči, uši, zuby, prsa, plíce, žaludek, ramena apod.) znázorňovaly nemocí postižené údy, přičemž pravice mohla symbolizovat také přísežné gesto závazku. Na principu kontaktní magie se věřilo, že zástupné symboly zprostředkují přímluvou patronky splnění konkrétních přání a závazků. Z těchto důvodů byly na poutním místě zavěšovány atributy nemocí, přičemž k těm nejčastějším předmětům obětovaným na oltář Panny Marie Šaštínské patřily berle.

Velmi významnou a frekventovanou skupinu votivních darů představovala duchovní vota, oblíbená všemi sociálními vrstvami a využívána v jakékoliv záležitosti. Prosebníci zvolili jako votivní dar modlitbu, zpověď, svaté přijímání, půst nebo intenci na odsloužení mše svaté na poutním místě. V charakteru těchto vot se často odrážela číselná symbolika, zvláštní význam některých dnů v týdnu a především individuální zbožnost. K častým darům patřila i vota vosková, ať už v podobě surového vosku, obětiny nebo svíčky. Zcela specifickou sbírku votivních darů představovaly luxusní předměty z osobního vlastnictví prosebníka, který patřil obvykle k majetnější skupině obyvatelstva. Jednalo se o šperky, stříbrné tabulky, finanční obnosy či bohoslužebné náčiní.

Ovšem k ex votům patřily i prostší dárky, jako například máslo do lamp, drobné kostečky, pentle nebo knoflík. Rozhodující byl zřejmě úmysl dárce, který předpokládal, že samotným aktem zaslíbení nějakého daru podpoří svoji prosbu nebo po vyslyšení vyjádří darovacím aktem poděkování za obdrženou milost. Tyto uvedené skutečnosti mohl vyjádřit jakýkoliv dar bez ohledu na svoji cenu nebo charakter. Významný vliv na skladbu darů mělo ovšem sociální postavení votantů.

Šaštín - zázraky u českých poutníků.

Literatura:

  • HOLUBOVÁ, M.: Zázračná uzdravení ve světle svatohorských knih zázraků. Český lid 89/3, 2002, s. 218.

  • HOLUBOVÁ, M.: Votivní dary ve světle barokních knih zázraků. In: Tarcalová, L. [ed.]: Dary a obdarování, Uherské Hradiště 2007, s. 147.

  • PROKOPOVÁ, Z.: Poutník. In: Bůžek, V. – Král, P. [eds.]: Člověk českého raného novověku. Praha 2007, s. 258–260.

  • ZUBER, R.: Lidová zbožnost a poutě na Moravě v 18. století. Studia Kroměřížska 2, 1991, s. 74–86.

  • ZUBER, R.: Osudy moravské církve v 18. století, II, Olomouc 2003, s. 283.

The correctness of the information above is guaranteed by the ETNOFOLK Portal.